Je to šest let nazpět, kdy bylo Mariam 11 let. Tehdy ji vlastní rodina donutila k manželskému svazku. No vlastně ji úplně obyčejně prodali. Mariam byla nucena vzít si za manžela slepého jednačtyřicetiletého duchovního. Její cena tehdy byla 1200 dolarů. Tyto peníze potřeboval Mariamin otec, který je závislý na drogách. Splatil jimi své dluhy.

Ženské útulky

Mariam se po svatbě musela samozřejmě přestěhovat ke svému novomanželovi a jeho matce. Tchýně s ní zacházela jako se služkou, a když Mariam neporodila dostatečně brzy dítě, začal ji manžel a tchýně bít. Po dvou letech týrání Mariam z tohoto domu uprchla a vyhledala pomoc na policejní stanici v Kábulu. Měla štěstí, že už byl rok 2003. O několik měsíců dříve by policisté Mariam v tom lepším případě zavřeli do vězení. Náboženské zvyky totiž zakazují ženám chodit bez doprovodu po ulici. V tom horším případě by ji vrátili manželovi.

Ale v roce 2003 ji už mohli policisté poslat do ženského útulku. Před vznikem těchto útulků se oběti týrání neměly obvykle kam obrátit. Domácí násilí je totiž v Afghánistánu nadále zcela běžné a naneštěstí široce schvalované. Pokud se dříve týraná žena pokusila hledat útočiště ve vlastní rodině, ve většině případů ji otec či její bratři vrátili nazpět k manželovi, aby tak hájili čest své rodiny. Ženy, které utekly od svých manželů, kteří je týrali, tak bývaly rodinou vyděděny. S beznadějnou vyhlídkou na lepší budoucnost se tak mnohé ženy uchylují ještě i dnes k sebevraždě. Bohužel není výjimkou ani krutá metoda sebeupálení.

V roce 2007 přišla Mariam do útulku organizace Ženy afghánským ženám. Její manžel na ni naléhal, aby se k němu vrátila. Slíbil jí, že už ji nebude bít. Mariam se tehdy nechala přemluvit. Později přiznala, že se k němu vracela především ze strachu, že už si ji nikdo jiný nebude chtít vzít za manželku. Bohužel brzy po návratu k manželovi začalo týrání nanovo. Mariam tedy opět utekla. Poté byl její případ předán trestnímu soudu, neboť Mariam přiznala, že jí manžel hrozil smrtí. Podle bojovníků za práva žen se reakce úřadů na zmíněné problémy od pádu Tálibánu výrazně zlepšila. Soudci rozhodují nestranněji a státní policie disponuje speciální jednotkou, která se zaměřuje na rodinné záležitosti. Přesto však obrana žen zůstává v zemi spíše teoretická. Nejhorší situace je pak na venkově, kde jsou tradice hluboce zakořeněny a ženy tady mají omezený přístup k advokátům a soudům.

Může být ještě hůř?

Ano, může. I když se to nemusí zdát, Mariam vlastně měla štěstí. Našla bezpečné útočiště. Nyní se chce nechat rozvést a chce si doplnit vzdělání. Proti své vůli musela totiž odejít ze školy ve čtvrté třídě. Další dívky už takové štěstí neměly. Ve stejném útulku jako Mariam žije nyní i Nadia. Její manžel se chtěl pomstít jejímu otci. Proto jí jednou v noci ve spánku uřízl nos a ucho. Nadia již podstoupila několik operací a čekají ji další. Také mezi obyvatelkami útulku najdeme Gulsum. Tu v jejích osmi letech unesl vlastní otec. Žili s matkou odděleně. Otec Gulsum přinutil ke sňatku se synem své milenky. Manžel a tchyně ji poté mlátili a vyhrožovali, že ji zabijí. Dnes je Gulsum 13 let. Než z rodiny uprchla a dostala se do ženského útulku, pokusila se spáchat sebevraždu. Spolykala léky a jed na krysy.

Ačkoli Mariamina rodina ví, jakými útrapy si musela dívka projít, evidentně se nezměnila. Její mladší sestra byla provdána před rokem. Bylo jí devět let. Její cena byla 400 dolarů a opět pomohla splatit další otcův drogový dluh. Nejmladší sestru, které je nyní šest let, čeká pravděpodobně stejný osud.

Afghánistán je patriarchální společnost. Ženy jsou zde majetkem mužů. A to je hlavní zdroj problémů, se kterými se zde setkávají ženské organizace, jako například Ženy afghánským ženám. Po svržení Tálibánu se však do společnosti začíná pomaličku vkrádat myšlenka zrovnoprávnění žen a mužů, ale cesta je to velmi dlouhá a trnitá. Výsostné postavení afghánských mužů je hluboce zakořeněno v kultuře, která byla do pádu Tálibánu zcela ovládána kmenovými zákony. Myšlenka zrovnoprávnění se opírá o novou afghánskou ústavu, kterou prosazuje nově zřízené ministerstvo pro záležitosti žen a aktivisté za ženská práva.

Pokroky jsou vidět

Společnost se v Afghánistánu mění pomalu. Stejně jako kdekoli jinde. I když Tálibán už v zemi oficiálně nevládne šest let, boje zde i nadále pokračují. Na jihu Afghánistánu jsou vypalovány školy a vražděni učitelé. Na severu země jsou naopak otevírány nové školy pro dívky, které sní o jiné budoucnosti, než jaká čekala jejich matky a babičky. Realita jejich snům ale příliš nepřeje. Mnoho dívek se v Afghánistánu většinou vdá před dosažením osmnácti let a na jakékoli další studium pak mohou dívky více méně zapomenout. Přesto pro afghánské ženy možnost chodit do školy znamená obrovský krok kupředu.

Symbolem změn v celém Afghánistánu tak tedy není počet žen, které potkáte na ulici bez tradiční burky. Naopak, pro mnohé z nich je jejich závoj znakem kultury a mnohdy i bezpečným úkrytem v dosud nestabilním Afghánistánu. Symbolem změn tak především jsou první afghánské poslankyně, guvernérka provincie Bamján či osmnáctiletá afghánská atletka Robina Mukmjar.

Zdroj ČTK

Rubrika Zprávy, společnost.
Ští­tky: Afghánistán, politika, rovnoprávnost, ženy

Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.