Těžká četba? Jistě, ale jen do určité chvíle… než si člověk zvykne. Začínala jsem tuto knihu číst asi pětkrát. Vždy jsem přečetla první dvě stránky a odložila ji. Pravda, byla jsem tehdy asi v sedmé třídě na základní škole a chtěla jsem si tuto knihu připravit jako referát do hodiny literatury. Přichystala jsem naší paní učitelce nelehkou situaci. Když jsem si pak ještě za ukázku vybrala velmi podařený popis sebevraždy, bylo vidět, že už je toho na ni trochu moc. Ale ustála to s bravurou. A já už jiná nebudu.

K této knize jsem se dostala vlastně díky tomu, že si vážím Báry jako zpěvačky a textařky. A když jsem zjistila, že napsala i knihu, musela jsem si ji přečíst. Proto ty opětovné pokusy. Proto ta vůle nevzdat to. Nemohla jsem. Věděla jsem, že až se dostanu přes začátek, bude to stát za to. Že mě Bára nezklame. (Podobně jsem o pár let později začínala s Virginií Woolf. Člověk však ví, že si tím musí projít, protože to, co na něj čeká na konci, bude o to lepší) Styl Bářiny knihy je velmi zvláštní, specifický a odlišný od větší části literatury. Ale pokud někdo četl některý z Bářiných textů, jistě ho to nepřekvapí.

Ta kniha opravdu za to stojí. (a neříkám to jen jako zaslepený fanoušek, ale také jako literární maniak) Svérázný rukopis, který snad nemá v české současné tvorbě obdoby, prostě k Báře pasuje. (Vyhnula bych se srovnání se Svatavou Antošovou, protože tady se snad ani srovnávat nedá) Díky tomu originálnímu stylu je kniha taková, jaká je. Rozhovory s útěkem vznikaly jako soukromá zpověď a Bára neměla žádné ambice nechat ji vydat. Ale osud tomu chtěl jinak. Rukopis se dostal do rukou Bohumila Hrabala, kterého ihned zaujal (koho taky ne;-)

Stylem se kniha podobá knihám Jamese Joyce. Stačilo by jen odstranit interpunkci a hned tady máme proud vědomí. I přes interpunkci však kniha zůstává zvláštní. Celým příběhem nás provázejí lazurové šaty a obraz Hieronyma Bosche „Operace lebky“ (tak jej nazvala sama autorka).

Bára vede rozhovory sama se sebou. Rozhovory o lásce, zklamání, životě i umírání. A rozhovory jsou to upřímné a otevřené. Na nic si nehrají. Popisují životní tápání a hledání. Jsou romantické, cynické, hřejivé i syrové. Zachycují vnitřní pochody a vjemy mladé hledající ženy, která se proplétá životem a mezilidskými vztahy.

Rozhovory s útěkem, mimo jiné, popisují jeden zvláštní milostný vztah mezi dvěma dívkami. Jedna píše knihy pro děti, druhá tancuje. Obě dvě mají stejné lazurové šaty. I když toho přímo není řečeno moc, stačí to pro probuzení a zapojení fantazie. Vedle toho se toho dočtete spoustu o bezcílnosti a živočišnosti.

Jak už jsem napsala, není to lehká četba, ale jistě stojí za to, abyste jí věnovali svou pozornost. Není to také klasická veselá četba, i když vás mnohdy rozesměje. Jindy vás může dovést k pláči. Záleží, jakou máte právě náladu. Je to jedna z těch knih, kterou můžete číst několikrát, a vždy se vám bude zdát jiná, vždy v ní najdete spoustu nových věcí.

Také se do éteru dostalo několik informací o tom, že by se měla kniha zfilmovat, ale bohužel k tomu ještě nikdy nedošlo. Snad se toho někdy dočkáme. Je škoda, že si Bára nechává své další rukopisy zatím jen pro sebe. Ale budeme doufat, že se brzy dostanou i k nám, čtenářům.

Jako perličku bych dodala, že kniha byla přeložena Edgarem de Bruinem do nizozemštiny. Barbara Basiková. Gesprekken met een vlucht (Rozhovory s útěkem), Meulenhoff, Tsjechoslowakije.

Basiková Bára, Rozhovory s útěkem. Praha: Why not agency, 2001. Vydání druhé.

Rubrika knihy.
Ští­tky: Basiková, knihy, próza

Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.