Taky patříte mezi ty, kdo si myslí, jak se vyspělé země nesobecky starají o země rozvojové? Jak je dotují, jak jim pomáhají nejen finančně ale i materiálně? Co kdybych vám řekla, že je to jen zástěrka pro to, aby vyspělé země mohly ty rozvojové obírat i o ty zbytky, co ještě mají? V následujícím článku se vám pokusím vysvětlit praktiky, jak to v dnešním světě chodí. Věřte, nikdo nedává nikomu nic zadarmo.

Začalo to kolonialismem

Toto zneužívání či využívání třetího světa začalo již v dobách kolonialismu. V tomto období dnešní vyspělé země rozjely svůj ekonomický růst na úkor svých kolonií. Máme se dnes tedy ještě divit tomu, že rozvojové země jsou v současnosti největšími dlužníky vyspělých zemí? Také znáte to staré ohrané heslo, kterým nás krmí ekonomové všech vyspělých zemí? Čím větší hospodářský růst, tím více finanční pomoci pro chudé.

Opravdu? Podívejme se na to racionálně. Pokud by opravdu došlo k ekonomickému růstu, jak si jej přední světoví ekonomové představují, přineslo by to každému obyvateli chudé Etiopie během příštích deseti let zvýšení příjmu o 41 dolarů. Zdá se vám to báječné? Skvělé? Že je to záslužné? Ale nezapomeňte se také podívat na druhou stranu mince. Co by z toho měli Američané? Průměrný Američan by za stejnou dobu při tomto ekonomickém růstu inkasoval oproti dnešku navíc 7257 dolarů. Ještě se vám to zdá tak skvělé? Tak záslužné? Nebo si dokonce říkáte, že to k tomu patří? Že je třeba ekonomického růstu i za těchto podmínek?

Kdo skutečně potřebuje ekonomický růst?

Myslím si, že by stálo za to rozebrat, pro koho je onen nutný ekonomický růst výhodnější. Tady přesně můžeme vidět, o kolik by se zvětšil rozdíl mezi chudými a bohatými. Mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi. Nestačí ptát se na to, na kolik si přijdu já, je nutné taky zjistit, na kolik si přijdou ostatní. Teprve poté můžu konstatovat, zda jsem si přilepšil nebo pohoršil.

Solidarita. Opravdu?

Vyspělé země a mezinárodní banky jsou ochotny „solidárně” a velmi viditelně finančně podporovat rozvojové země. Do zemí třetího světa nateklo mnoho miliard dolarů. To všichni víme. Finanční pomocí rozvojovým zemím se každý rád pochlubí. Jedna část z těchto peněz skončila v kapsách vůdců totalitních režimů a ta druhá pokryla dluhy, jež mnoho desetiletí narůstají nezvladatelnou měrou. I laici, pokud se na problematiku půjček zemím třetího světa podívají alespoň trochu důkladněji a kriticky, musí vidět ony paradoxy, jež tady vznikají.

V čí kapse ty miliardy vlastně skončí?

Podívejme se jen na data z počátku osmdesátých let 20. století. Hodné vyspělé země půjčily zemím třetího světa něco přes 40 miliard dolarů. Jak ušlechtilé, jenže… Když bychom se podívali na konec osmdesátých let, tak již ročně plynulo z rozvojových zemí do zemí vyspělých 50 až 60 miliard dolarů. Vyspělé země tyto částky jistě potřebují, vždyť jejich výdaje na zbrojení dosahují ročně dvojnásobku celkové zadluženosti chudých zemí. A tímto záhadným způsobem probíhá pomoc rozvojovým zemím. O tom už se však veřejně nemluví.

O co jim všem vlastně jde?

Že vám nějak začíná unikat logika této solidarity? Ekonomové půjčují třetím zemím peníze, aby jimi splácely dluhy. Tedy zadlužení se řeší zvýšením dluhu. Přitom nikdo si nemůže být jist tím, že právě tato poslední půjčka bude využita nějak produktivněji než ta minulá. Celá tato transakce získává svou logiku teprve poté, co dospějeme k vyústění: nakonec je nutno zaplatit surovinami!

Za vším hledej suroviny

Ano, jsme u jádra věci. Právě suroviny, jejichž budoucí nedostatek je dnes již velmi dobře znám, hrají titulní roli ve frašce, do níž se přeměnila mezinárodní finanční pomoc rozvojovým zemím. Pokud se podíváme do hloubky téhle problematiky, zjistíme, jak moc jsou vyspělé země na těch rozvojových závislé. Kdyby se země třetího světa postavily alespoň trochu na odpor a rozhodly se spolehnout na své kapacity a své zdroje, je v jejich silách důstojně se postarat samy o sebe a být nezávislé.

Avšak pro vyspělé země se svým neustálým hospodářským růstem by toto řešení kritické situace bylo zcela nepřijatelné. Tyto země jsou v dnešní době až fatálně závislé na surovinách, jež se jim nabízejí za velmi výhodnou cenu. Proč za něco platit, když toho můžu dosáhnou prakticky zadarmo? Také si můžeme položit otázku: Jak dlouho a zda vůbec by mohly vyspělé země bez dlouhodobě zadlužených rozvojových zemí spotřebovávat více než tři čtvrtiny světové produkce energie, plných 85% světové produkce dřeva a 72% světové produkce oceli?

Po těchto faktech musíme konstatovat, že pokud chtějí vyspělé země i nadále prosperovat a chlubit se hospodářským růstem, musí se země třetího světa dále zadlužovat a žít pod hranicí bídy. Nepřímá úměra je zde patrná na první pohled a všichni ti, kteří by měli tu moc něco změnit, nic změnit nechtějí. Některé opatrné odhady hovoří o nejméně 50 bilionech dolarů, kterými země třetího světa od poloviny 50. let minulého století zafinancovaly blahobyt zemí vyspělých.

Je naprosto jasné, že jakkoliv vysoká finanční pomoc rozvojovým zemím nijak nepomůže. Toho si musel již všimnout každý. Rozvojové země potřebují naši pomoc, ale pomoc prostřednictvím informací, zkušeností a rad, jak zajistit zemi z vlastních zdrojů bez cizích půjček a investic.

Těžba nebo rabování?

Rabování přírody ve velkém se objevilo teprve ve druhé polovině 19. století. Je až s podivem, kolik „práce“ jen člověk stihl udělat za tak krátkou dobu. Zpočátku vyspělé země plundrovaly přírodní bohatství rozvojových zemí a vozily si ho domů. Časem politici a ekonomové přišli na to, že by bylo výhodnější, ponechat domorodcům díl jejich bohatství za to, že přesunou jistou část své výroby na jejich území. Kupodivu byla to právě vždy ta toxická část výroby. Proč si ničit ekologii a zdraví lidí u nás doma, když v zahraničí nás to vyjde levněji. Život domorodce není tak cenný.

Co říci závěrem? Snad jen zopakovat, že ne každá solidarita a ušlechtilost je taková, jak se tváří. Myslím si, snad jsem naivní, ale v některých věcech taková už prostě zůstanu, že člověk by měl pomáhat nezištně. A v některých chvílích přestat myslet jen na sebe. I když to někdy nevidíme, nejsme tady sami!

Číselná fakta jsem čerpala z knihy Jana Kellera Až na dno blahobytu. Doporučuji, jedna z těch knih, které člověku otevřou oči.

Rubrika Různé, Zprávy, společnost.
Ští­tky: rozvojové země, využívání

Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.