Leslie Feinberg: Pohlavní štvanci
Leslie Feinberg: Pohlavní štvanci (Transgender Warriors), přeložila Tereza Spencerová, nakladatelství G+G Fedora Gála, 2000
Tahle kniha je bomba, řekla jsem si, když jsem se poprvé namátkou začetla na 112. straně a během chvíle dočetla do konce. Jakoby přesně odpovídala na otázky mnou ještě nevyslovené, ale mnohokrát v podvědomí položené. Existují opravdu jen dvě pohlaví? Jsem žena jenom proto, že jsem se narodila s vagínou? A co kdy se někdy cítím jako muž? Podobné otázky a mnohem rafinovanější pokládá v Pohlavních štvancích americký novinář a politický aktivista Leslie Feinberger a sám je i zpracovává. Pro odpověď si došel daleko do matriarchální historie, kde našel první stopy existence transgender lidí a přes Johanku z Arku a křesťanské misionáře v indiánské Americe a domorodé kmeny Africe se dostal k současně žijícím transgender a intersexuálním osobnostem. O nich přináší pár portrétů, které mi doslova vzaly dech.
Vůbec poprvé se dostává čtenářům, kterých se „to“ týká, i „nezaujatým“ do rukou materiál, téměř historická studie, která se nehemží odbornými termíny, není psána chladnou rukou sexuologa, ale srdcem člověka, který realitu transger žije, našel svoje místo ve společnosti, i svoje kořeny. „Pochopil jsem, že i já mám místo v dějinách lidstva, že jsem součástí lidského rodu. …nikdo nemá právo určovat, co udělám se svým tělem, jak definuji sama sebe… …je to právo každého člověka… …měli bychom toto právo přenechat církvi nebo státu?“
Historie transgender je dlouhá, bolestná a výjimečná. Velice lidským a přístupným způsobem, a vlastní zažitou zkušeností ji Leslie Feinberg interpretuje sám. Je příjemné, že se neomezuje pouze na téma transsexuality a transgender projevů. Souvislost vidí nejen s gay komunitou, ale především s ženským hnutím. Podle něj má transgender princip a jeho rehabilitace mnoho společného s rehabilitací žen a ženského principu. Právě ve feministických studiích levicově zaměřených političek, socioložek a novinářek nachází potřebné odpovědi a podporu a správně akcentuje potřebu solidarity mezi oběma hnutími. Stále zdůrazňuje potřebu boje, což je typické pro alternativu poválečných ročníků (L. Feinberg se narodil jako žena v r. 1949), které bojovaly „za právo získat práci, jít svobodně po ulici, být obslouženi v restauraci, koupit si v obchodě karton mléka, hrát softball nebo kuželky.“ Dnes se zdá být potřeba „zorganizovat se“ a „k boji“ považována za nevhodnou, extrémní, a to i mezi lidmi, jichž se bezpráví doslova fyzicky týká. Slova jako SOLIDARITA, ORGANIZACE, BOJ ZA PRÁVO znějí především v českých krajích ženám a mužům starobyle a prázdně a navíc nadužívaností v minulých 40 letech získala úplně jiný, odpudivý obsah. (Ženské hnutí je v Čechách rozdrobeno na spoustu malých skupinek, které o sobě často ani nevědí a lesbické ženy si nechávají samy ujít jednu příležitost k sebeurčení a sebevyjádření za druhou. - V nedávné době pro „nezájem“ skončily svou činnost oba lesbické časopisy v tištěné podobě.) Feinberg si dobře všímá možnosti nových komunikačních prostředků a možnosti masového anonymního využívání: „Objevil jsem svět neomezeného pohlaví a pohlavních identit - kyberprostor se svou dávkou anonymity poprvé poskytl lidem možnost zcela svobodného vyjádření.“ Díky internetu vznikají nové světy - vycházejí časopisy, s mnohem větší aktuálností si přečtete zprávy a to z celého světa. Dříve nemyslitelná nefyzická (virtuální) diskuzní fóra a konference dnes pro své členy nemusejí vyřizovat víza a platit hotelové pokoje. Svů názor můžete vyslovit bez obav, že se budete červenat nebo zapomenete půl řeči. Váš protějšek neví, jak vypadáte, jakou máte barvu pleti nebo jste-li tělesně postižená(ý), je-li vám dvacet nebo osmdesát. Konečně si můžete přestat hrát na to, co nejste nebo naopak začít naplňovat dávné touhy, měnit svoji pohlavní identitu bez operací, nebo se „jen“ vydávat za někoho jiného. A tak jste také beze zbytku přijímáni. Liberální prostředí anonymního intrenetu umožňuje praktikovat toleranci v pravém slova smyslu. Nezná předsudky.
Zpátky však k Pohlavním štvancům. Je to výborné čtení právě teď na prázdniny. Povzbudivé a objevné. Psané lehkou rukou a neztrácející svou důležitost. K dostání je u dobrých knihkupců Fišer, Seidl, v Literární kavárně G+G v Praze a na emailových adresách gplusg@gplusg.cz a www.gplusg.cz za 189,- + evtl. poštovné. Nakladatelství G+G Fedora Gála se rozhodlo deseti procenty z každé prodané knihy přispět na občanské sdružení TransForum. Solidarita.
Objevitelská dobrodružství a pěkné léto vám přeje Jana Štěpánová.
A kdybyste chtěli napsat svůj názor, klidně se nebojte v Kavárně rozpoutat názorový nářez!
Pro již neexistující Lesbickou literární kavárnu napsala
Jana Štěpánová, 3. 7. 2000
Obálka prvního českého vydání.
návštěv za 3 měsíce: 2330
3. 2. 2008 v 16.44
Tuto knihu doporučuji hlavně těm kteří si potřebují zlepšit náladu. je velmi úsměvná. Fabule které si autor ještě předělal k obrazu svému nebrali konce. Trvdit že Johanku z arku upálili, protože si nechtěla sundat můžské roucho mi příjde opravdu přehnané. To že vykřikovala, že kní mluví Bůh byla asi zástěrka aby nikdo nepoznal že je transgender,že? Opravdu fikané:0) a to i myslela že se na to nepříjde. pan spisovatel je opravdový Colombo. Například co se týče Amazonek,byly pro něj ženy, kteří se potřebovali cítit jako muži a proto vedly takový život jaký vedly. To je sice možné, ale když psal, že mu vysvětlení odříznutého prsu kvůli střelbě lukem příde chabé a málo realné, že to byl jejich znak mužství, no asi nikdy nestřílel z luku. Dále jsou podle něho skoro všichni řekové transgedeři, kvůli tomu že vyděl pána na obrázku v tunice, což jak každy člověk se základní školu, že to bylo naprosto normální oblečení a bylo střiženo tak, aby bylo pohodlné, nebo nám snad pan spisovatel chce říct, že všichni např. skoti jsou také transgendeři a schválně se sjednotili na podporu jinotělců? No ještě že neviděl statečné srdce.to by byl román. Zcela chápu že autor ve své strápené duši potřeboval něco co by mu řeklo že je přece normální. Začal hledat kořeny což je v pořádku, ale chytnout se každé blbosti u některých slavných jmen mi příjde pod úroveň. Je zde i plno smutných lidských příběhů, to ano to mu neupírám a určitě to psal s dobrým svědomím. Osobně si myslím, že snesu docela hodně a jsem hodně tolerantní, ale pan spisovatel to “trošku” přehnal hlavně v té tzv. “historii”. ale všechno špatné je i k něčemu dobré, ne? díky této knize byl natočen úžasný film “Kluci nepláčou” s Hilary swank v hlavní roli. Kdo se chce o transgenderu dozvědět více raděj si půjčte tento film.