Kdy člověk touží? Když mu něco chybí. Člověk touží po tom, co nemá. Co potom ale člověk, který má lásku, či cokoliv jiného, a stejně po lásce touží? Je to nesmysl? Není, protože člověk, který lásku má a i nadále po ní touží, touží ji míti i do budoucnosti.

Posledním řečníkem Symposionu je sám Sokrates. Ten mluví o lásce slovy kněžky Diotimy, která ho měla poučit o erotice. On k ní jako neznalý věci přišel a ona mu vysvětlila, co je pravá a vznešená láska a kam má člověk v životě směřovat.

Diotima upozorňuje na to, že nazýváme láskou jen jeden druh, jejž jsme z lásky vybrali, a přikládáme mu jméno celku, kdežto u ostatních druhů užíváme jiných jmen. Láska se přece netýká jen dvou lidských bytostí. V nejširším smyslu je láska touhou po dobru a štěstí; milují ti, kdo hledají polovici své vlastní bytosti. A všichni hledáme svou polovinu, jak jsme se dříve dočetli u Aristofana.

Když si shrneme co pro Platona znamenala láska, tak láska je touha míti trvale dobro, což je pochopitelné, kdo by se tomu bránil. Láska je plození a rození v krásném. Nejenže každý chceme plodit krásně, stejně tak toužíme, aby naše plody byly krásné a už je jedno, zda jsou fyzické či duševní. Každému jsou přirozeně drahé jeho plody, vždyť jde o nesmrtelnost a proto každý plod provází na jeho cestě životem péče a láska jeho stvořitele. A láska touží po nesmrtelnosti, což je spojeno s našimi plody, do jaké míry budou nesmrtelné ony, do téže míry budeme nesmrtelní my.

Když si člověk najde k sobě polovinu a ta polovina je pro něj krásná, není tím myšleno fyzicky, pohybuje se v jeho společnosti, rodí a plodí to, co už v sobě dávno nosil, jen potřeboval tento podnět, aby jeho plody mohly ven. Člověk pak na svou polovinu myslí ať je s ní nebo s ní není a společně živí svůj narozený plod, který utužuje jejich vztah, protože jejich společné „děti“ je činí krásnějšími a nesmrtelnějšími.

Člověk by si měl najít partnera, ať už je to muž či žena, který má sličnou duši. Krásnou, ušlechtilou. Takového člověka by měl milovat, pečovat o něj a přivádět společnou silou na svět takové myšlenky, které by působily výchovně na mladé lidi. Tedy pokud chceme, aby příští generace byly jiné, netroufám si užít slovo lepší, musíme jim nějakým způsobem sdělit své poselství.

Podle Platona je nutno, aby se jedinec neustále duševně vyvíjel, aby jednoho dne nezjistil, že oproti své polovici je ve vztahu poníženým a malicherným. Když ale člověk „správným milováním“ postupuje ke krásnému, může dosáhnout vrcholu zasvěcení. Kdo dokáže kráčet nebo i někoho vést po cestě lásky, jedině ten může poznat krásu samu.

Každý má ctít lásku a být jí oddán, jako to činil Sokrates a učil Platon. Je jedno, zda milujeme ženu či muže, hlavně že milujeme. Už to je samo o sobě ten největší úspěch v životě. Nejsme filozofové, abychom se museli vzdávat sexuálních radostí, ale přesto bychom neměli přeceňovat lásku fyzickou a podceňovat tu duševní. Pravá láska je krásná a k té bychom měli směřovat.

Pederastie – Láska a morálka kdysi – část 1.

Pederastie – Láska a morálka kdysi – část 2.

Pederastie – Láska a morálka kdysi – část 3.

Pederastie – Láska a morálka kdysi – část 4.

Rubrika historie, knihy, lidé.
Ští­tky: 500 př.n.l., historie, láska, pederastie, Platon, Symposion

Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.